Jako dítě jsem zbožňovala záklony. Do pozice mostu jsem zásadně chodila ze stoje a zvedala se z něj se stejnou lehkostí, jako se do něj zakláněla. Přišlo mi to přirozené, nic mě nebolelo. Po mnoha letech v kanceláři už se to ale říct nedalo. Bedra mě bolela, občas mi v nich i vystřelovalo a občas to končilo i na pohotovosti, kde mě z nemohoucnosti vysvobodily obstřiky.
Hrbení u počítače si plíživě a nepozorovaně vybíralo svoji daň. Ramena se zakulacovala směrem vpřed, prsní svaly se zkracovaly a bedra hrbila. Břišní svaly a bedra dostaly paradoxně nejvíc zabrat v době, kdy jsem si zkusmo otevřela jógové mini studio, kde jsem všechny lekce učila 9 měsíců sama. Byla to čirá radost a nadšení, ale po devíti měsících jsem se nemohla pohnout. Milované předklony byly noční můrou a o záklonech jsem nemohla ani slyšet. Přílišnou a usilovnou jógovou výukou, kdy při předklonech a dalších pohybech mluvíte, místo abyste správně dýchali a zpevnili střed těla jako ochranu beder, jsem dokonala kancelářskou zkázu a přivodila si vyhřeznutí plotýnky v místě nejvíce obvyklém, tedy přechodu bederní a křížové oblasti.
Naštěstí mě manžel dokopal k lékaři a naštěstí můj stav nevyžadoval operaci. Klinický doktor mi zakázal veškerý pohyb (mně, jógové lektorce!) a fyzioterapeut naopak doporučil, ať se hýbu, tedy rehabilituji a posiluji střed těla. Kdo mě zná, ví, že jsem poměrně tvrdohlavá, takže o tom, že bych se nehýbala, nemohla být ani řeč. Dala jsem si měsíc klid, ze dne na den předala jógové studio lektorkám, které jsem najala, a jen odpočívala a rehabilitovala.
Po měsící jsem přidala běhání, bez kterého si to neumím představit. Po půl roce nebyly výsledky z magnetické rezonance dramaticky lepší, ale taky nebyly horší. Díky tomuhle kopanci, jsem se vrátila zpátky k záklonům. A moje cesta? Uvolňování pánve, protahování hamstringů a illiopsoatu (bedrokyčelního svalu), posilování středu těla a hýždí a správné dýchání do záklonů.
A do své jógové praxe jsem přidala yoga wheel, který je skvělý na postupné prohlubování záklonů (a spoustu dalších věcí samozřejmě). Ani zdaleka nemůžu ještě dělat takové záklony a s takovou lehkostí jako kdysi, ale už je to opět o radosti…
A co vy? Bojíte se záklonů nebo je milujete?
Namasté
Irma
