Než jsem se vydala na dráhu jógového lektora, tak trochu fotografa a já nevím, čeho ještě…, pracovala jsem dlouhá léta ve francouzských zahraničních korporacích. Air France pro mě byla, je a navždy zůstane srdeční záležitostí a Veolia Voda mě zase hodně naučila, nejen po stránce marketingu, ale i o hodně o lidech… o tom třeba někdy příště.
Když jsem naprosto unavená a skoro vyhořelá opouštěla korporátní svět, usilovně jsem přemýšlela, co bych tak mohla dělat, aby mě to bavilo, dávalo mi to smysl a uživilo mě to. Bylo to zrovna náročné životní období, rozvedená, psychicky i fyzicky rozhozená a bez jistoty zaměstnanecké teplé židličky, jsem nevěděla, co dělat.
V té době jsem už žila s novým partnerem, který můj život změnil o 360° a nabídl mi spolupráci na novém projektu pro fotografy aplikaci Fripito. Byla jsem nadšená a šla jsem do toho, ale pořád ve mě hlodala myšlenka „něčeho vlastního“.
Už jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych tedy nakonec ten jógový kurz přece jen ukončila závěrečnou zkouškou a licencí pro lektora a začala se jógou nějakým způsobem živit (no teď s odstupem musím říct spíš přiživovat)… Skoro se mi zavařila hlava, než jsem do ní dostala všechny možné pojmy a i když mi bylo jasné, že stojím teprve na začátku, udělala jsem ten první krok a získala licenci.
Shodou náhod (a díky podpoře tam shora) jsem i začala učit své první lekce. Po té první jsem se rozbrečela dojetím a plná pokory k tomu, že jsem to mohla zkusit, a nechápala jsem, kde beru tu drzost stoupnout si před tolik lidí. Nevím, kdy přesně jsem si začala tak trochu snít o tom, že bych měla „vlastní jógové místo“, ale nakonec jsem partnerovi tak trochu zabrala jeho foto ateliér a v době, kdy tam neprovozoval svoje kurzy nebo nefotil, jsem začala pořádat první lekce.
Neměli jsme šatnu, převlékali jsme se prakticky na chodbičce a později v manželově kanceláři, ale prostor byl úžasný a lidi se vraceli. Bez peněz, prakticky na koleni jsem se pustila do uskutečnění snu, o kterém jsem kdysi ani nevěděla, že ho mám :). Jsem za to neskonale vděčná (hlavně manželovi, že mě podpořil a všechno to se mnou vydržel) a někdy tomu sama ještě ani nevěřím. Takže pokud zrovna přemýšlíte, co s načatým životem a nevíte, kam se vrtnout, nemusíte se bát, on vás Vesmír taky někam nasměruje… a pak už jen stačí vyškrábnout někde kousek odvahy zariskovat a udělat ten první krok.
