Možná teď čekáte výčet náročných jógových pozic, při kterých člověku klesá brada údivem… Ale i když je těžké udělat náročný záklon, balanční nebo silovou pozici a často trvá roky, než se ji naučíme, není moje dnešní zamyšlení o pozicích…i když… vše souvisí, takže vlastně ano. Známý jógový citát, který to vystihuje, říká: “Yoga is not about touching your toes, it’s about what you learn on the way down” tedy “Jóga není o tom, jak se dotknout prstů na nohách, ale o tom, co se naučíme cestou dolů.
V dnešní době jsme pořád masírováni reklamou o tom, co všechno musíme mít, kde musíme být, co musíme stihnout do 30, do 40, do 50, abychom byli šťastní a dokonalí…srovnáváme se na podložkách, v práci, v metru nebo na Instagramu. Toužíme být lepší než soused, kolega nebo kamarádka. Vězí za tím naše ego.
Ego máme všichni a není na něm nic špatně, ego je to, co nás v životě motivuje a pohání na cestě životem. Pokud se ale necháme ovládnout egem, může se stát, že se budeme pořád hnát za něčím lepším, hezčím, větším či luxusnějším a nikdy nám nebude nic dobré. Nikdy se nebudeme cítit šťastní a spokojení nebo jen na krátkou chvíli, než to smyslové štěstí pomine,.
To, co mi tedy připadá na józe nejtěžší je nenechat se ovládat egem. Ve fyzické praxi respektovat svoje možnosti. Pokud mi moje fyzické nastavení neumožňuje dát nohu za krk, neznamená to, že jsem horší jogín. Jenže ego do nás šije…nutí nás srovnávat se, kritizuje nás svým uštěpačným vnitřním hláskem: “bože já jsem neschopná, nikdy to nezvládnu”…a my mu podléháme. Vnutí nám představu, že když pozici zvládneme, budeme lepším jogínem, nebo aspoň když si koupíme nové legíny nebo kabelku, bude svět zase lepší a krásnější… a my se necháme na nějakou dobu opít rohlíkem (nebo kabelkou).
Občas nám ego zamotá hlavu i na jógové podložce. Začneme s jógovou praxi, nějakou dobu na sobě dřeme, disciplína je naše druhé jméno….Načteme si knihy o jógové filozofii a trousíme jógová moudra, kudy chodíme. Jóga nám prostě jde, ostatní nás obdivují, na Instagramu nám přibývají lajky a my pomalu opět necháváme vyhrát ego…začneme si myslet, že jsme lepší, schopnější, šikovnější, chytřejší či oblíbenější než ostatní…a jsme v pasti.
Pokud na jógové cestě opravdu nasloucháme sami sobě, musíme přijmout nejen svoje přednosti, ale i nedostatky. Být spokojeni s tím, co máme a kdo jsme nebo to změnit, pokud chceme být lepším člověkem. Jóga nás učí poznat sama sebe, svoji skutečnou podstatu, která nemá co do činění s luxusními domy, auty, dovolenými, novými botami nebo bláznivým zážitkem. Učí nás respektovat s pokorou to, jací jsme právě teď, a umožňuje nám poznat, co je pro nás důležité. Učí nás lásce, empatii a pochopení, tomu, že všichni jsme jedno, všichni jsme si rovni.
Jenže ze světa, který nás vychovává k co nejlepšímu výkonu, k poměřování a srovnávání s ostatními, je to velký skok. A ten přerod trvá ne dny, ne měsíce, ale roky. A upřímně, ani když tohle všechno vím, není ta cesta o nic moc jednodušší. I já mám své ego chvilky. Někdy je v pohodě zvládnu, protože už je umím vypozorovat a rozlišit, ale někdy podlehnu Carpe diem. Nežiju v jeskyni v odlehlém indickém pohoří, kde by život podle jógových pravidel byl určitě jednodušší (a ani to neplánuji), a tak hledám rovnováhu mezi jógou a životem v současném světě, kde jsem matka, manželka, podnikatelka, dcera, kamarádka a jánevímcoještě…najednou. Můj cíl je být lepším člověkem, sama sobě i druhým.
Namasté
