Když jsem se po několika letech domácí fyzické ásanové praxe rozhodla poznat jógu a “to, co je za tím”, zapsala jsem se do jógového kurzu pro budoucí lektory. V tu chvíli jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych jógu učila, ale chtěla jsem udělat něco jen tak pro sebe. Sice už jsem začala náhodně číst nějakou jógovou literaturu, ale spoustu věcí jsem nedokázala pochopit a některé mi přišly i protichůdné. Potřebovala jsem si v tom udělat jasno a bez pomoci to nešlo.
Hned první víkend jógové školy jsem si hlavu zahltila obrovským množstvím informací, z kterých mi šla hlava kolem, a ptala jsem se sama sebe, jestli jsem udělala dobře a jestli to vůbec zvládnu. Přiznám se, že několik věcí bylo pro mě natolik šokujících, že se ve mně vzbuila nevole a jakási rezistentní vlna odporu :). Ale o tom snad někdy jindy…
Na jednom z dalších víkendů jsme začali rozebírat jednotlivé kroky osmistupňové jógové cesty nazvané Rádžajóga. Jedním z těch stupňů jsou vlastně taková doporučení či až přikázání nebo pravidla, jak by se člověk měl chovat ke svému okolí i sám k sobě. Trochu to připomíná křesťanské desatero.
Jedním z těch pravidel je “aparigraha” volně přeloženo jako nehrabivost, nehromadění, neulpívání a nepřipoutanost. Měla jsem pocit, že ve významu nehrabivosti nebo nehromadění materiálních věcí toho moc měnit nemusím. Ale když se pak člověk zamyslí, tak ve svém životě vždycky najde něco, čím tohle pravidlo porušuje. Třeba u mě je to určitě posedlost knihami. Mám jich doma mraky a z toho opravdu spoustu nepřečtených. Pokud jsou odborné, tak do nich průběžně nahlížím podle aktuální potřeby, ale u beletrie čekají všechny na přečtení a hlavně na to, až si udělám čas. A navíc si nemůžu odpustit, kdykoliv jdu do knihkupectví, odejít s prázdnou. Tolik knížek mi připadá zajímavých a mám pocit, že si je nutně potřebuju přečíst :). Taková moje závislost…
Ve významu neulpívání, mě jako první věc napadlo, že přece určitě neulpívám na hmotných věcech. Nemám vilu ani luxusní auto (ani jiné :)), nemám ani kolo, ani až tak moc kabelek nebo třeba bot na podpatku. Jenže pak se nás lektorka zeptala na takové, na první pohled maličkosti, které mě dostaly… ano kupuji jen třívrstvý toaletní papír a když mají jen dvojvrstvý jsem zpruzená a jdu do dalšího obchodu…ano kupuju jogurty určité značky a když není, vytočí mě to… ano ulpívala jsem zachování rodiny, i když partnerský vztah byl nefunkční…ano ulpívala jsem na své představě, jak má všechno fungovat a být a neviděla jsem svoje chyby nebo reálné možnosti druhých plnit moje očekávání…
A ejhle, hned bylo na čem pracovat a co měnit…né, že by to šlo nějak lehce. Ono už jen si připustit, že jste to vy, kdo něco musí změnit, je dost těžké…máme každý prostě ty “svoje pravdy”.
Jenže nový jógový způsob nahlížení na svět a sebe sama vás nijak neuchrání před opakováním stejných chyb. Jen to není toaleťák, ale třeba bio ovoce a jiné prostě nekoupíte, nakupování jógového vybavení, které jistě nutně potřebujete (no ano je to business jako každý jiný) a nebo touha účastnit se všech možných jógových workshopů a vzdělávacích akcí, abyste toho věděli co nejvíc…no a už v tom zase jedete…jen máte pocit, že je to jaksi spirituální, tudíž je to pro vás dobré… už zase hromadíte, ulpíváte, připoutáváte sebe sama…
Když se nad tím zamyslíte sami. Po příchodu na svoji jógovou lekci přicházíte do sálu a hned si běžíte na “svoje místo” a není vám po vůli, když už tam je někdo jiný? Nebo si chcete rezervovat svoji lekci a v rozvrhu je vypsaný záskok a vy prostě jiného lektora, než toho svého oblíbeného nehcete, a tak na lekci raději vůbec nejdete? Proč vlastně? Čeho se bojíte? Máte rádi pořád nové věci a zážitky, pár dní o samotě na chalupě u lesa vás děsí? Střídáte vztahy, protože hledáte ten dokonalý protějšek, ulpíváte na své představě toho pravého? Obklopujete se spirituálními šperky, kameny a předměty v touze vést více duchovní život? Není na škodu se nad svým jednáním zamyslet a hledat důvod, proč se tak chováme…
Neříkám, že teď budu žít jako indický asketa meditující celý den v jeskyni. Žiju v jiném světe a v jiných podmínkách, mám rodinu, děti a práci. Neslibuji, že si přestanu kupovat knihy nebo že budu jíst jen shnilé ovoce ze supermarketu… Jen když teď stojím v knihkupectví nad knihou, snažím se přemýšlet o tom, jestli ji vážně potřebuju, jestli je v něčem přínosnější než ty, co mám doma a nebo zda nebude lepší přečíst na to téma ty, co už doma jsou, a pak teprve zjistit, jestli potřebuju další… stejně tak jsem to udělala se vzdělávacími aktivitami, omezila jsem je na jednu až dvě ročně a vybírám si je pečlivěji.
Zkuste si sednout, udělat si čaj místo kafe 🙂 a zamyslet se nad tím, na čem ulpíváte vy…Možná už je čas na změnu…
