jóga

Proč nezávodím? Čeho se bojím?

Pokud se podíváte na Instagram nebo Facebook lidí, kteří běhají, obvykle tam více či méně často uvidíte fotku z nějakého běžeckého závodu ve městě nebo trailu v přírodě, medaile a vítězné úsměvy po doběhu. Když se podíváte na můj Instagram, nic takového tam neobjevíte. Závody totiž neběhám. 

Ne že bych se bála, nevěřila si nebo nikdy žádný něběžela. Odběhla jsem si kdysi jednu desítku Prague Nike Run ve třiceti stupních a jeden pražský půlmaraton. Miluju tu skvělou atmosféru před během, kdy se všichni shromažďují na jednom místě, trochu nervózní, ale hlavně strašně natěšení a motivovaní. To je neopakovatelná atmosféra každého závodu. A samozřejmě ten fantastický pocit po doběhu do cíle, kdy jste překonali sami sebe, je prostě nepopsatelný a stojí za to ho zažít.

Od mládí jsem sportovně založená a vychovaná se zaměřením na výkon, tak jak to bylo obvyklé. A taky jsem vždy byla dost soutěživá. Všechno mi totiž docela šlo samo od sebe, a to pak snadno získáte dojem, že můžete být v něčem nejlepší. Ale pravda je, že jsem k tomu, abych v něčem nejlepší byla, vlastně nikdy netrénovala :). Ve škole jsem byla rychlá i v běhání, ale ukrutně mě nebavilo a běžet kilometr a půl na čas v rámci výuky bylo za trest.

Když jsem si našla k běhání cestu a začalo mě to bavit, měla jsem cíl a sen. Tím bylo uběhnout maraton, dokázat něco sama sobě. Odběhla jsem si tedy hned v začátcích bez nějakého tréninku desítku a byla natěšená na další závody. Postupně jsme se chtěla připravovat na maraton. V té době jsem už nějakou dobu také cvičila jógu a rozhodla se absolvovat kurz pro lektory, i když jsem lektorem být nechtěla. Zajímalo mě “to” za tím, za fyzickými ásanami. Odjakživa jsem tíhla k filozofii a myslela si, že si vyslechnu pár historických faktů a naučím se nějaké jógové filozofické směry a bude…

Netušila jsem, jak moc mi jóga změní život. Vůbec to samozřejmě nebylo tak, jak jsem si představovala. Jóga “za oponou” je velmi praktická, prožitková a ze života. Mění člověka k lepšímu (pokud on chce tu změnu udělat). A jednou z věcí, která se u mě změnila, byla touha po výkonu, po ocenění, která je motivována naším egem. Ego je to, co nás pohání, s čím se identifikujeme, co dává našemu životu směr. Jenže v józe se snažíme tohle vábení ega utlumit, nesoupeřit, soucítit, milovat bez podmínek a vnímat intuitivně. 

Jóga mě přivedla k sobě samé. Najednou nemáte potřebu nebo chuť se porovnávat s ostatními, máte totiž svoje vlastní vnitřní dobrodružství a objevování. A tak zájem o pokoření maratonu a překonání sebe sama v tomhle směru totálně opadl. Není to tak, že bych si řekla, že už nikdy nepoběžím žádný závod. Dokonce jsem v té době souhlasila s manželovým bláznivým nápadem, že spolu poběžíme půl maraton. Bláznivým proto, že manžel nebyl v té době nijak nadšený běžec a běhal teprve rok, a tak mi přišlo, že to nemůže ve zdraví přežít… No přežil (wow) a ještě mi umožnil znovu začít tu skvělou závodní atmosféru, za což jsem mu vděčná.

Ale maraton už mě v tomhle životě (asi) nečeká. Píšu asi, protože život mě naučil, že “never say never”. Člověk míní a Vesmír (nebo Pánbůh, dosaďte podle sebe) mění. A možná si ještě i někdy zaběhnu nějaký půlmaraton na pěkném místě nebo jiný závod. Ale ne pro výkon, rychlost nebo soupeření, ale jen tak pro radost z běhu, pro radost ze života, pro radost z toho, že jsem a můžu…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *